article n.84

13. března 2013 v 16:24 | yawn |  I write
Ahoj, po dlouhé době mi došlo, že jsem ještě nenapsala nový článek. Jsem na tom v poslední době s tím psaním bledě, vlastně jsou pro mě období změny trochu těžší, a teď už začíná jaro, takže mě často bolí hlava, chci pořád spát a hlavně jíst, žeru skoro pořád. Ale to, abych zašla o oprášila svůj blog, mě ani nenapadne.
Možná bych se už mohla dostat k tomu, co jsem dělala v poslední době, protože vás to určitě velice převelice zajímá (sarkasmus, pokud nějaký jedinec nepochopil ._.).
Třetího března jsem odjela na lyžák. Jeli jsme spolu jako třída poprvé, jela s náma ještě jedna třída, se kterou jsme už byli i na goučku (adapťák), ale to už je dávná minulost. Jeli jsme na Slovensko, přesný umístění stejně nikoho nezajímá a nikomu by nic neřeklo, tak proč bych ho zmiňovala...navíc si to přesně nepamatuju :-D Vzhledem k tomu, že na lyžích neumím, jenom trochu "jezdím" na boardu, tak jsem si řekla, že zkusím i lyže, protože každej by se měl pouštět do novejch věcí, než se odebere na onen svět. Možná to zní divně z úst mladýho člověka, ale nikdy nevíte, kdy vás srazí nějakej ten šílenec nebo něco takovýho. A hlavně neřešte, že se nějak ztrapníte, protože trapní jsme všichni i normálně, jen o tom nevíme. No, takže jsem se jela naučit na lyžích. Kromě mě neuměla jezdit jedna spolužačka, se kterou se moc nebavíme, ale jako je v pohodě, a pak jedna holka uměla základy. Jinak všichni byli profesionální lyžaři, opravdu nechápu, vždycky neumělo třeba osm lidí a u nás dva, tak kde to jako jsme. Nojo, ve třídě sportovců... No, všichni jsme se rozdělili do tří skupin. Trojky byli začátečníci a horší snowboardisti, dvojky byli dobří lyžaři a jedničky byli prostě největší experti na lyžích a snowboardu (řekla bych, že tam původně měli patřit všichni, ale nemůžou dát všechny do jedniček). V neděli jsme se jenom rozřadili. Ti, kteří neuměli nemuseli nic jet, naštěstí. Ostatní se museli navléct do oblečení a lyžáků a lyží a jet modrou. No, po prvním dni jsem uměla sjet (něco lehčího než modrou) sjezdovku pluhem- aneb velký lyžař. Jezdila tam kotva a byla strašně pomalá, nahoru se jelo asi pět minut a dolů dvacet vteřin (teda ze začátku asi dýl, to víte, pluh nebo věčné padání zpomaluje). Druhej den jsem už velmi slušně obloučkovala, už jsem se nebála to i trochu rozjet. Třetí den jsme šli na modrou, byla naprosto v pohodě, jen tam jezdilo víc lidí. Ono to tam bylo nějak takto: modrá sjezdovka (kopec dolů), rozvětvení na modrou a červenou. Ze začátku jsme jezdili jen modrou, která byla lehká- i když byla tam jedna podivně zkroucená část, ve které byly hromady sněhu a bylo umění mezi něma projet. A potom i červenou, která byla taky v pohodě, ale na jejím úplném konci byl strašně prudký kopec, ze kterýho jsem byla vždycky připosraná. Čtvrtý den jsme jezdili modrou, modro-červenou (tak jsem jí říkala:-D) a pak jsme se odvážili i na červenou. No, když jsem ji viděla, měla jsem chuť se otočit a jet zpět na modrou, ale bohužel učitel a někteří už jeli dolů. Naštěstí jsem to sjela ve zdraví, s lehkým šokem z rychlé jízdy (to je tak, když už vzdám dělání obloučků a pustím to dolů šusem). Večer ve čtvrtek jsme jeli na večerní lyžování, kde jsme jezdili asi jenom my (jakože naše třída a ta druhá třída), měli jsme pěkně urolbovanou sjezdovku a jezdili jsme jenom modrou a modro-červenou. V pátek byl poslední den a my jen tak sjížděli sjezdovku, sníh už byl popravdě na nic. A pak ještě večerní lyžování. To je všechno z mého lyžařského zážitku.
Jinak, co se týče volnýho času...Samozřejmě- jely i děcka, co nemusím, občas jsem byla nucena být v jejich přítomnosti- zvlášť, když přijdou do vašeho pokoje. Byly i momenty, kde se hádali všichni kvůli prkotinám a já je všechny chtěla zabít. Taky se tam pár holek vybarviloa trochu se kurvily... Ale jinak to bylo fajn. Až na skládání a vyndávání kufrů a lyží z autobusu, to bylo jako když někde rozdávají cocacoly zdarma, všichni všechno chtějí hned a prostě hrůza.
Nástup opět do školy byl krutý a nelítostný. Ok, to ne, ale je to nezvyk, no.
Ve škole se budeme dopisovat se Švédskem, v rámci nějakého projektu, anglicky, bude to boží. My jsme jim poslali takovýty úvodní dopisy a oni si nás nějak rozeberou. Zatím odepsali jenom třem lidem. A zrovna jedna Švédka mně! To je poprvé, co si mě někdo vybral a na někoho jsem nezbyla. Skvělý pocit :-D Tak už jí smolím odpověď. Máme toho celkem dost společnýho. A navíc, já prostě miluju Švédsko (a Norsko), takže boží. No nic, už se moc rozepisuju.
Slibuju, že v příštím artiklu už budou nějaké fotky, protože už je jaro a já slíbila, že budu na jaře a v létě fotit. Takže si dávám takový mini předsevzetí, který možná nedodržím, hah.

yawn
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vendy vendy | Web | 13. března 2013 v 19:46 | Reagovat

ale jsi šikovná!:D umíš jezdit na lyžích i na snowboardu a lidi jsou blbý, s nima nic nenaděláš a vždycky bude někdo, kdo ti moc nepadne do oka:D
juhuu, já chci taky nějakej "projekt", kde bych si mohla dopisovat s cizincema nebo alespoň jet na výměnnej pobyt!:D měla jsem možnost napsat jedný holce z Finska ( díky jedný stránce..:D ) ale nějak... jsem na to zapomněla a nenapsala jí. no, nejspíš hejbnu prdelí a nenechám si utýct příležitost a napíšu jí!!!:)
měj se krásně a foť!

2 vendy vendy | Web | 16. března 2013 v 20:35 | Reagovat

Určitě s vlasama něco udělej, pokud tě nudí ten hnědovlasej stereotyp:) Já si vlasy moc nechtěla ničit barvením celý hlavy a tak tohle... mi alespoň zničilo jen trochu konečky, takže je to fajn:D:) Ale ty jsi hezká ( miluju tvoje gifyo!!!:D) a tak by to bylo moc fajn i bez nějakýho barvení:) A taky by se mi stejskalo po mejch dlouhejch vlasech, takže vím, jak by ses cítila!:D:)))) A navíc, lidi jsou blbý. Já se teď začala oblíkat trochu jinak + ty vlasy... no, myslím, že jsem vybočila z řad naší školy a nechala lidi, ať si na mě tak zvyknou.
Jo, nenávidim, když je někdo mě blízkej zlomenej. Pak mě to láme úplně strašně. Tátu jsem snad nikdy brečet neviděla, ale mamka taky brečela, když se asi pohádala s tátou a teď zase... vůbec jsem to ani nečekala, protože jsem nevěděla, že asi tu kolegyni měla ráda. Celou dobu jsem myslela, že jí bere jen jako kolegyni a pak tohle. Ani na pohřeb jí odmítla jít, protože mi dneska řekla, že si jí chce pamatovat za živa... Musela jsem ti to napsat, promiň. Každopádně ta smrt je mi líto. Je hrozně zvláštní, že je s námi každej den a přitom si na ní ještě nikdo nezvykl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.